Na Vlnách Atlantiku

Velikonoce 2001

Již od ranného dětství mne lákaly daleké kraje, ostrovy, moře a touha poznat cizí země. Tato touha po dobrodužství velmi často ovlivnila mé sny. Jakmile jsem byl schopen jezdit na kole, tak okamžitě jsem začal objevovat okolí Kromeříže a s kamarády jsme nejednou realizovali dobrodružné cesty po památkách, zejména mi utkvěla v paměti noc u zřícenin hradu Cimburka u Koryčan, kde jsme, dle námětu knihy Pod Cimburskou hradni věží od spisovatele Jinřicha Spáčila, strávili tajemnou noc. (Pozn. pan spisoval Spáčil byl též kroměřížský učitel a učil mne řadu let češtinu).

Moje první daleká cesta, bylo mi 10 roků, se uskutečnila v době letních prázdnin, sám jsem poprvé vyjel ke strýcovi a tetě do Klášterce nad Ohří u Karlových Varů. Soused pracoval u dráhy a tak mne vzal do Přerova, tam mne posadil na vlak do Prahy a dále jsem pokračoval sám. Dospělí pasážéři měli se mnou zábavu, já jsem jim pro zkrácení cesty zpíval, přednášel básničky a vyprávěl příhody ze školy. V Praze mne vyzvedla jedna z pražských tet, u ní jsem přespal, a ráno mne teta posadila na vlak do západních Čech. V Kadani jsem musel přestoupit na Klášterec, to jsem však již zvládnul sám.

Ke druhé daleké cestě nutně patří moje první cesta vlakem do Anglie, to mi však bylo již přes 20 let, v kapse jsem měl £3, několik pozvání a hlavně nesmírnou touhu po nových zkušenostech.

Třetím podstatným mezníkem v mé cestovatelské historii byla cesta z Evropy za velkou louži, letěl jsem služebně z Londýna do Kanady, konkretně do Toronta. Tento výlet byl začátkem mého zaoceánského cestování, brzy nato následovaly cesty do Austrálie, Japonska, Indie, USA, Singapůru, atd.

Všechny tyto paměti se mi krátce promítly na jaře roku 2001 na londýnském letišti Gatwick, s manželkou a dvěma syny jsme čekali až nám přistaví ledadlo společnosti Virgin Atlantic, které nás po 9. hodinách letu vyklopí v Orlandu na Floridě. Tentokrát jsem však věděl, že nebudu muset zpívat pasažerům pro zábavu, o to se bohatě postará letecká společnost s řadou nejnovějších filmů pro dospělé, pro děti budou přichystané různé hry a soutěže. Mládež navíc obdržela letecké tašky s různými drobnostmi. Našli tam knihy, pastelky, hlavolamy, dokonce i sluchátka k poslechu audio pomůcek.

Floridu jsme již jednou navštívili, poznali jsme i Kalifornii, takže naše touha a nadšení již nebyla tak intenzivní, přesto jsme se, a to především já, těšil na jednu novou zkušenost - plavbu na zaoceánské lodi. V mém mládí jsem několikrát shlédnul anglický film Kapitánův stůl, a od těch dob jsem si neustále přál zažít plavbu na vlastní kůži. Na Floridu jsme jeli celkem na 2 týdny. První týden bylo v plánu návštívit Disney World parky, druhý týden pak byla týdenní plavba na lodi Disney Magic. Kdo nepoznal Disney parky, ať již na Floridě, v Kalifornii, Tokyu či Paříži, tak nemá žádnou představu co to je za maratón. I když to byla naše 3. návštěva Disney, přesto jsme si zakoupili nejposlednější knihu návod a instrukcí, jak nejlépe naplánovat návštěvy atrakcí. A tak jsme týden před plavbou měli možnost vychutnávat kouzla čtyřech hlavních parků Disney World - Magic Kingdom, EPCOT, MGM-Studios a nejnovější Animal Kingdom. Kromě těchto hlavních parků je však možné navštívit řadu dalších atrakcí, buď v Sea World, Universal Studios, Islands of Adventures anebo si zajet do Space Kennedy Center, kde mají dokonce jízdní řád odpalování raket do vesmíru. O Disney World bych mohl psát nekonečné stránky, můj námět vzpomínek se však především zaměřuje na tajemnou plavbu, za zmínku však stojí novinka v Disney World co nás velmi nadchla; dnes je totiž možné si z mašin kolem parku vytisknout takzvaný FASTPASS lístek, který v určitém časovém rozmezí opravňuje majitele projít přímo ke zvoleným atrakcím a tak se vyhnout dlouhatánským frontám. Tato výhoda se především uplatní v nejpopulárnějším parku Magic Kingdom, kde se denně vystřídá kolem 92000 lidí. Tento park je víceméně pro děti. Dospělí si přijdou na své především ve futuristickém parku EPCOT (Experimental Prototype Community Of Tomorrow), kolem centrálního jezera jsou roztroušeny pavilony 11. států s typickými národními atrakcemi, budovami, restauracemi a obchůdky. Parku dominuje Spaceship Earth (vesmírné vozidlo Země) ve tvaru golfového míčku, v jeho sousedství jsou pavilony Future World (Svět budoucnosti), bohaté na technické zajímavosti současnosti a budoucnosti. Ve World Showcase (Svět na jevišti) je svět zastoupen státy jako Mexiko, Norsko, Čína, Německo, Itálie, Amerika, Japonsko, Maroko, Francie, Anglie a Kanada. Mne nejvíce zaujala americká atrakce, na jevišti byla americká historie zajímavě předvedena specielními roboty 'animatronics', nerozeznatelné od skutečných lidí. Tito roboti byli tak dokonalí a výborně balancovaní, že jeden z nich byl dokonce schopen kráčet bez podpory po schodech nahoru a dolů. V kanadském pavilonu dávali filmové představení O Canada!, na obrovské obrazovce, obklopující diváky (360 stupňů) se promítala nádherná zeměpisná místa Kanady. Aby se mi nestýskalo po 'novém domově' (reference na mou přicházející knihu ANGLIE, NOVÝ DOMOV MUJ), zašel jsem si do pravé anglické hospůdky v 'Anglii' a s pintou v ruce jsem si šel poslechnout jak venku hrála skupina BEATLES.

Park MGM- Studios je plný filmových atkrakcí pro fanoušky stříbrného plátna. My jsme z velké škály lákadel vybrali jevištní představení Indiana Jones a poté, specielním vláčkem, jsme projeli celým filmovým areálem, zažíli jsme během cesty zemětřesení, potopu a v klidnějších momentech jsme mohli bezpečně sledovat jak se natáčejí filmy, jakých triků se používá zmátnout diváka a mohli jsme si šáhnout na různé objekty a vozidla ze známých filmů.

Nejnovější park ANIMAL KINGDOM je převážně pro dobrodruhy a milovníky zvířat. V centru parku, jehož rozloha je kolem 1250 hektaru, se nachází obrovský strom Tree of Life (Strom života), vysoký 45 metrů, do jehož kůry je vyryto 325 různých zviřat. Neměli jsme na park příliš mnoho času, tak jsme jen v rychlosti navtštívili Afriku a Asii. V africkém areálu je zkonstruovaná typická přístavní vesnička z Kenye, Haramba, odkud jsme ve velkém džípu pro 32 osob vyjeli na Killinanjaro Safari shlédnout volně se pohybující slony, žirafy, lvy, nosorožce a stovky jiných divokých zvířat. Od našeho průvodce jsem pochytil pár výrazu v africkém jazyce Swahilli, pan řidič nás přivítal slovy KARIBUNI HARAMBA (vítejte v Harambě) a popřál nám dobrý den (KUAHARINI). Po safari jsme si ještě zajeli vláčkem ze stanice Haramby, opět originálně zkonstruované, a odpočinuli si před návštěvou Asie, kde jsme podnikli dobrodružnou cestu, Maharajah Jungle Trek, a mohli shlédnout trouchnivějící ruiny mešit a pozorovat hravé opice a obrovské kočky pobíhající kolem jezera a fontán. Moje syny však především lákal areál s tématem dinosaurů v Dinoland U.S.A. Hlavní budova měla podobu vědeckého střediska z filmu Jurrasic Park. Zažili jsme tam životu ohrožující jízdu mezi 'živými' dinosaury a brontosaury, a jen o vlásek jsme unikli těmto smrtonosným nestvůrám.

Týden na horké Floridě se nám rychle krátil, večery jsme trávili u raketových ohňostrojů a Disney průvodů, tradiční závěr atraktivního dne. V programu připraveném naší cestovní společnosti byla pozvánka na jeden večer do arény pro 1200 lidí, dávali tam produkci Arabian Nights (Arabské noci). Motiv tohoto představení o 25. aktech byla oslava zasnoubení princezny Šeherezády s princem Khalidem. V této úžasné podívané se představilo přes 50 lipicánských koní, učinkující byli ve velmi pestrobarevných kostýmech a v aktech používali nesčetné množství akrobací a triků. Během show jsme na specielních stolcích obdrželi bohatou večeři .

Mezi hlavními parky Floridy jsme ještě stačili stihnout Universal Studios, Islands of Adventure (Ostrovy dobrodružství), Sea World (Svět moře) a Disney Downtown (park obchůdků, trhů a hlavně nočního života). Na Ostrovech dobrodružství jsme sjeli hlavumotající rollercoaster DUELING DRAGONS. Dvě vozidla v podobě draka vyjedou současně a míjí se jen o vlásek. Draci jedou šílenou rychlostí, ve vzduchu se otáčejí hlavou dolů, no hrůza. Byli jsme bezpečně připoutaní, kdo však nevyprázdnil před jízdou kapsy, tak jejich obsach skončil někde v křoví. Z jízdy jsme byli tak zmateni, že jsme nakonec šli ještě na podobnou jízdu INCREDIBLE HULK COASTER. Jenom z pohledu na tu konstrukci se mi zatočila hlava. Během jízdy mne napadlo bezpečné řešení - zavřel jsem oči a počkal až přistaneme. V Disney Downtown jsme zažili něco podobného, bylo to však pouze v simulátoru. Se synem Andrewem jsme na počítači zkonstruovali podobný rollercoaster, Andrew byl obzvlášť frajerský a dal tam hodně smyček a vrutů. Až jsme konstrukci skončili, tak jsme to jeli do simulátoru projet. Během konstrukce jsem si neuvědomil, že na sebe pleteme bič. Dívka obsluhující simulátor mi moc na odvaze nepřidala, když nás vyzvala, abychom obsah kapes dali do specielních trezorů a v případě nevolnost zmáčkli červený knoflík. Celá jízda byla nahraná na video- naše konstrukce, průběh jízdy, a jak se tváříme. Video se pak dalo zakoupit. Toto jsme zažili v Disney Quest , byla to hala plná her virtual reality (téměř skutečné). V jiném sektoru haly jsme seděli ve skutečném člunu a opravdovýmí pádly jsme sjížděli pomyslnou divokou řeku zobrazenou na velké obrazovce před námi. Naproti Disney Quest byla bílá budova cirkusu Cirque du Soleil. Podařilo se nám sehnat lístky,byla to neuvěřitelná podívaná, akrobati naprosto ignorovali gravitaci, cyklisti víceméně létali na kolech, a malé číňanky pohazovaly s káčama na provázku tak šikovně, jako by měli magnetickou kontrolu. Škoda, že neměli video v PAL systemu, já bych se na to představení mohl koukat od rána do večera.

Vyčerpaní a znavení denním maratonem v Disney World jsme se již nemohli dočkat na vyvrcholení naší dovolené na vlnách Atlantickeho oceánu. Tento den konečně nadešel a my jsme, utrmácení a plní nových dojmů, vyjeli v sobotu ráno, 14. dubna 2001, naším autem (ubytováni v hotelu zahrnovalo i auto na celé 2 týdny) do přístavu Canaveral, kde na nás čekal plovoucí hotel DISNEY MAGIC. Konečně se mi mohl splnit jeden z mála nedosažitelných snů. Skutečnost však předešla veškerá očekáváni a název lodi, Disney Magic, opravdu odpovídal naší plavební zkušenosti, bylo to kouzelné.

Do přístavu jsme přijeli kolem poledne a již z dálky jsme na obzoru sledovali naší obrovskou 294 metrů dlouhou loď o 11 poschodích. Auto jsme zaparkovali ve vyhrazeném parkovišti, odevzdali veškerá velká zavazadla, ty byly doručeny později přímo do našich kabin, a vstoupili do obrovské haly, Port Terminal. Tam nám odebrali cestovní pasy, obdrželi jsme celou kupu dokumentů, lodní pas a hlavně palubní plastické karty Key to the World, které nám na lodí nahradily peníze, byly naší osobní identifikací a současně sloužily jako klíče do našich kabin, stateroom. Měli jsme objednané dvě kabiny, nacházely se v 6. poschodí, deck. Po vyřízení veškerých formalit jsme mohli konečně vstoupit z haly přímo na loď..... páááánebože!!! Nikdo nás nepřipravil na to, že budeme ohlášení při vstupu na loď, připadali jsme si jako královská rodina, a lodní fotograf udělal okamžitě snímek našeho vstupu. Shodou okolností jsem měl na sobě triko Týdeník kroměřížska a tak jsem hbitě sdělil mladé paní co nás přivítala, že o plavbě napíši článek. Naopak, malá reklama Týdeníku jistě neuškodila, učil jsem mnohé pasažery jak se to jméno vyslovuje. Během plavby na nás číhali fotografové na každém koutku lodi, večer potom všechny fotky vystavovali v Shutters, fotografický obchod ve 4. poschodí, fotky jsme však nemuseli všechny koupit, vybírali jsme si jen ty zajímavé.

Do kabin jsme sjeli výtahem, v kabinách již byly pro nás přichystané osobní dokumenty a informace pro náš nastávající pobyt. První dojmy na lodi byly šokující, připadali jsme si jako ve velkém bludišti a byli docela ztraceni. Především to chtělo rychle zvládnout system jak se orientovat. U každého výtahu a schodiště byla mapa lodi, z náčrtku jsme si osvojili základní lodní pojmy: poschodí, deck, má 3 části - Forward (předek), Midship (středek) a Aft (zadek). To však ještě nestačilo, bylo nutné si osvojit co je levá strana (Port) a pravá strana (Starboard). Dali jsme s manželkou hlavy dohromady a došli k závěru, že naše kabiny jsou v 6. poschodí, v zadu na pravé straně (Deck 6, Aft, Starboard).

Kabiny, stateroom, byly skvostné.Ty nejdražší měly i verandy, naše byly skromnější, přesto byly opravdu přepychové. V kabině byla ložnice s manželskou postelí, obyvák s pohovkou, ta se dala přeměnit na postel, a koupelna se sprchovacím koutem. Pro poučení a zábavu byla v každé kabině barevná televize a samozřejmě nemohl chybět telefon. Televize byla velmi užitečná, kamery na lodi snímaly plavbu s horního popředí lodi, kromě této aktuální dokumentace jsme mohli přepnout na kanály plné informací o lodi, kde se nacházíme, jakou rychlostí plujeme, dále co je na pořadu dne, kde budeme kotvit a co je na pobřeží zajímavého. Velmi užitečné relace byly na kanále 16 v pořadu "What's Afloat" (Co je na pořadu během plavby). Celkem jsme měli k disposici 18 kanálů. Pár jich bylo zaměřeno pouze na plavbu, jiné přinášely světové zprávy včetně BBC World a CNN, na jiných jsme sledovali sportovní přenosy nebo poslouchali hudbu. Náš osobní hostitel, Stateroom Host, Carlos, nám v kabině přichystal všechny základní informace včetně denního rozvrhu plavebních programů a událostí, Highlights of Your Cruise Aboard the Disney Magic. Opět to chtělo sednou a pozorně naplánovat co by se nám asi nejvíce líbilo. Aby nám nic neuniklo, tak jsme ještě navíc každý den obdržely plavební zpravodaj Personal Navigator popisující v obšírných detailech pořad dne. Bylo toho najednou příliš mnoho, avšak 4 hlavy dohromady by to měly zvládnout, chtělo to však spolupráci a rozlišit podstatné od méně důležitějšího a najít střední cestu.

První úkol, stejně tak i povinnost, bylo najít a zúčastnit se záchranného drilu, ten byl v 16:00 na palubě 4, hodinu před vyplutím. Na lodi nás bylo celkem kolem 2000 pasažérů, proto ten dril byl v různych lokalitách lodi, Assembly Station, podle čísel kabin. Naše 'školení' bylo v restauraci Lummiere. Z kabin jsme si museli přinést naše záchranné pásy, life jacket.

V 17:00 jsme konečně za velkého rachotu, hudby a tradičního zahoukání Disney melodie When You Wish Upon A Star (hvězdné přání) vypluli z přístavu Canaveral do dálných Karibských ostrovů. Doposud jsme poznali jen krátké lodní přepravy přes anglický kanál, English Channel, tentokrát jsme museli být připraveni na to, že neuvidíme pevnou zemi až za 3 dny. To nám však nedělalo žádnou starost, pobyt na lodi byl tak pestrý, že nám pevná země vůbec nechyběla. Pro naši spokojenost a zábavu byly k disposici 3 bazény (jeden pouze pro dospělé), 4 restaurace, 4 noční kluby, 2 bary u bazenu, divadelní scéna, kino, mo´dní salon, tělocvična, herny a sportovní bar ESPN Skybox na palubě 11, kde byly nepřetržitě vysílány denní a večerní sportovní přenosy, večer jsem tam chodil sledovat hokejové zápasy kanadsko-americké ligy (NHL) na obrovské obrazovské v salonku podobném amfiteatru. Sám šéf zábav mi osobně věnoval z Internetu vytištěný program fotbalových přenosů včetně evropského šampionátu. Byl to Angličan, měli jsme 'stejnou krev'. Před večeří jsme chodili do divadla, Walt Disney Theatre , na 4. palubě, Každý večer dávali jinou show nebo muzikál. Po 18. hodině otevírali 4 obchody, jeden byl specielně zásobován zbožím a suvenýry Walt Disney, hlavní obchod prodával veškeré zboží osobní potřeby, oděvy, sportovní věci a suvenýry. V jiném se prodávaly alkoholické a nealkoholické nápoje. Kinaři měli k dispozici filmový sál Buena Vista, pokud se jim nechtělo sedět v kině, tak stejné filmy mohli sledovat ve své kabině na televizním filmovém kanále. Stejně tak já jsem mohl sledovat v mém pokoji vše co dávali ve sportovním baru. Mládež měla možnost setkávat se na palubě 5 v prostorách Disney's Oceaneer Adventure, kdo měl zájem, tak se mohl registrovat do kroužku své věkové skupiny a pod odborným vedením byl pro ně připraven denní program. Naneštěstí, moji synové brzy objevili hernu Quarter Master Arcade na palubě 9, kde strávili mnoho volného času a utratili nesčetné množství dolarů. Zde je nutné připomenout, že ne všechno bylo na lodi zadarmo. Strava, nocleh, nealkoholické nápoje, zmrzliny, hamburgry, pizze, ovoce, zábavy, to včechno již bylo v ceně. Pokud jsme si však chtěli dát 'skleničku', nebo pivo, kokteil, či zahrát si v herně na simulačních přístrojích, nebo použít Internet, za to jsme vše museli platit. Brzy nám došlo, že naši pánové vlastní kreditové karty, proto jsme je rychle zablokovali a kupovali jim jen pětidolarové poukázky do herny či pro Internet. Ve sportovním baru ESPN jsme každému koupili suvenýrové korbele, tyto si potom mohli nechat v baru během plavby kdykoliv zdarma naplnit kokakolou či jinými nealkoholickými drinky. Já jsem si podobně pořídil specielní ESPN půllitr, za pivo jsem sice musel platit, dostal jsem však do sklenice dvakrát tolik. Stejně tak nebylo zadarmo ošetření ve zdravotním centru, Health Center, na palubě číslo 1. Manželka potřebovala krém, ona je lékařka a v podobné siutaci v loni v Řecku od ní doktor nežádal, co by od kolegy, žádné peníze. Avšak na lodi ji to stálo pěkný peníz (či dolar).

Pro mne byla největší zábavou setkáni s lodním perzonálem, každý lodní zaměstnanec měl na oděvu vizitku se jménem a státem původu. Byli to všichni mladí lidé, hodně z nich bylo z východní Evropy, Jugoslávie, Slovinska, Polska, Madˇarska, stejně tak z Indie, Anglie, Španělska, Brazílie a Portugalska. Museli být velmi dobře vybraní, jejich chování a ochota byla až neuvěřitelná. Všichni do jednoho mluvili výborně anglicky, já jsem se však snažil přiučit jejich řeč. Napadlo mne, zda je na lodi též někdo z České republiky. Ráno jsme chodívali na snídaní do bufetu Topside Buffet na palubě 9. Pojídal jsem venku, al fresco, na čerstvém vzduchu s pohledem na Atlantik. Předposlední den mne obsluhovala mladá Madˇarka a já jsem se jí letmo zeptal, zda náhodou neví o nějakém Čechovi nebo Češce. Okamžitě vyslovila jméno Andrea a poukázala na sličné děvče, co připravovalo talířky pro samoobslužníky. Byl jsem sám, rodina ještě dospávala, tak jsem ji šel česky pozdravit. Moji kluci by mne ihned stáhnuli zpátky, jsou dosud společensky ostýchaví a nemohou si zvyknout na mou českou náturu. Andrea nemohla věřit svým očím a uším. Měl jsem na sobě triko světového prostějovského šampionátu v nohejbalu, dárek od bratra. Andrea jen koukala a poslouchala. Rozjeli jsme českou konverzaci na plné obrátky, dokonce jsme domlouvali 'večerní rande' v baru, pochopitelně by byla pozvaná i moje manželka. Rodina se záhy dostavila a Barbara vyměnila s Andreou pár českých vět, což Andreu příjemně překvapilo, manželka je sice Angličanka, ale její čeština je docela přijatelná. S rande však sešlo, lodní perzonál nemá přístup do prostorů pro cestující, mají své kluby, restaurace a noclehy v podpalubí. Dokonce jsem orodoval u hlavního šéfa Humberta z Portugalska, měl na starost perzonál v restauracích, během plavby se stal mým osobním přítelem a často jsme si u stolu popovídali. Humberto mi to vystvětlil zřetelně a jasně, na lodi je příliš mnoho cestujících a pro jejich pohodlí by bylo neúnosné, aby perzonal zabíral lodní místa. Takže ani jedna vyjímka nemohla být uskutečněná. Místo toho povolil poslední večer Andrei, že si mohli k nám na chvilku přisednou a ještě jednou si na rozlučku povykládat. Byla na lodi jediná Češka, celkem musela projít 3. pohovory, v Praze, v Budapešti a v Ženevě, než byla nakonec přijata. Andrea byla z Prahy, velmi příjemná a jak se nakonec ukázalo velmi spolehlivá. My jsme ji svěřili peníze, zda by mohla koupit manželce v místě St Martin na Karibském ostrově nějakou halenku co se manželce moc líbila, ale neměli její velikost. K ceně jsme přidali i na poštovné. Krátce před dovolenou jsem měl v Praze velmi nepříjemnou finanční zkušenost s Čechama, přesto jsem to risknul a peníze disponoval. Po několika měsících přišel od Andrei dopis, halenku prý budou mít až v záři, to již na lodi nebude, a tak peníze poctivě vrátila.

První večer na lodi byl pochopitelně plný nových zážitků. Tak obvrovský plovoucí hotel vyžaduje velmi dobrou organizaci, a v tom jsme si nemohli vůbec stěžovat.

Instrukční materiál nám dal najevo, že večeře budeme mít u stolu číslo 24, v druhé fázi, tedy od půl osmé večer, ale každý večer v jiné restauraci. Každá restaurace měla specielní námět a číšníci měli dle toho každý večer jinou uniformu. V sobotu jsme měli vyhrazený stůl v restauraci Parrot Cay (Deck 3, Aft), jídla, atmosféra a hudba, to vše bylo ve stylu Karibského ostrova. První večer jsme poznali naše osobní číšníky, Saša byl z Chorvatska a Gregor ze Slovinska. Tito mladí pánové mne během večeří obohacovali o mé skromné znalosti srbo-chorvatštiny, byli to bezvadní kluci a moji synové si s nimi velmi dobře anglicky rozuměli. V neděli nás pro změnu přivítali v restauraci Lumiere's (Deck 3, Midship) , tam podávali kontinentální jídla s francouzským nádechem. V pondělí jsme zakončili rotaci 3. restaurací v Animator's Palate (Deck 4, Aft) , tam se líbilo především synovi Josefovi, filmovému fanouškovi, neb všechno kolem mělo námět animovaných filmů. V úterý jsme rozjeli novou rotaci. Již jsem se zmínil o ochotě a spolehlivosti lodního perzonálu. Jednou jsme s manželkou místo jedné skleničky objednali celou láhev vína za což jsme museli platit. Večeře nám šmakovala, vínečko bylo na jedničku, jenže my jsme skončili večeři a v láhvi bylo ještě polovina nedopitého vína. Již jsme si dali i kafíčko a flašky nikde. Trochu mne to mrzelo, víno bylo výborné a Moraváci nezůstávají u jedné skleničky. Řekl jsem si jiná země (či lodˇ), jiný mrav a šel jsem do ESPN baru na pivo a na hokej. Příští den, v jiné restauraci, nám Gregor přinesl tu nedopitou láhev - tož to byl překvapák! Rotovali jsme jen v 3. restauracích, ta čtvrtá, Paolo na palubě 10 byla jen pro dospělé bez dětí, a na objednání. Byl z tama nádherný výhled na moře, ale vstupné do restaurace bylo $5 na osobu. Bezdětní, či ti bohatí, měli možnost si občas oddechnout od ruchu a dát si v Paolo Champagne Brunch (pozdní snídaní se šampaňským) za $10 na osobu), nebo High Tea (svačinu).

V sobotu jsme vypluli a po 3. dnech nepřetržité plavby jsme v úterý ráno měli spatřit konečně pevnou půdu. Denní režim byl víc než zajímavý, často jsme si zaplavali, občas jsme si zahráli stolní tennis (s manželkou jsme se dokonce probojovali až do finále lodního turnaje, kde jsme narazili na neporazitelný americký pár otec/dcera a skončili na 2. místě). Manželka má ráda hádankové soutěže (QUIZ) a tak celá rodina jsme jednoho rána v Promenade Lounge reprezentovali Anglii v soutěži kdo je mezi 10. týmy nejchytřejší. Manželka a syn Joseph jsou chodící encyklopedie a díky jejich znalostem jsme soutěž vyhráli. Jedna z otázek byla: Který je největší stadion na světě? Šeptal jsem rodině STRAHOV, nakonec jsme to změnili na brazilský Maracana, měl jsem zato, že Strahov již nefunguje. Strahov však byla správná odpovědˇ, to mne donutilo vstanout a dát přítomým krátkou lekci o Strahově, o Spartakiádách a o Praze vůbec. Mrzelo mne, že jsem u mé původní odpovědi nezůstal, naštěstí nám správná odpověď nechyběla do vítězného skóre. Věřící mohli chodit ráno na mši. Byly velikonoce, manželka měla spirituální pocity a tak na Velikonoční neděli mne nalákala na Easter Sunday Worship Service v divadle Disney Theatre. Zazpívali jsme si, pomodlili jsme se a ani svaté přijímání jsme si nenechali ujít.

Před večeří jsme vždy kontrolovali co se děje a jak se máme dle toho obléknout. V sobotu jsme to nemuseli přehánět, v neděli to však chtělo se 'oháknout', na programu byla recepce s kapitánem, Captain's Coctail Reception. Znalci si přivezli tuxeda, černé obleky, apd. Já jsem náhodou přibalil modrý blazer a šedé kalhoty, takže v módním měřítku jsem jakž takž obstál, manželka je vždy oháknutá a klukům na tom nikdy nezáleželo. V úterý, na počest vylovení se na Karibském ostrově, jsme se měli obléci do tropického hávu a v restauraci byly pro nás připraveny garlandy kolem krku. Ve středu a pátek jsme to opět nemuseli přehánět, jen ve čtvrtek se od nás očekávalo být poněkud vkusněji oděni. Obsluhující perzonál v restauraci měl každý den jinou uniformu, vzhled odpovídal tématu večera. V mezinárodním večeru, International-themed Dinner, měli na sobě oblečení plný vlajek, v Captain's Gala Dinner byli oblečení v černém, v normálních večerech měli oblečení odpovídající tématu restaurace, jako například v Animator's Palate měli hoši na vestách postavy z Disney filmů.

Náš osobní hostitel Carlos byl velmi vtipný chlapík. Kabiny byly navečer vždy pečlivě připraveny, postele rozeslány a z jednoho ručníku vždy vymodeloval nějaké zvířátko. Jednou zanechal na posteli labuť, jindy to byla kobra, jednoho večera nechal na stěně vyset opici a dal ji černé brýle co objevil mezi osobními věcmi Josepha. Carlos byl z Kostariky, občas jsem na něj něco prohodil španělsky, což ho příjemně potěšilo. Vůbec všichni zaměstnanci na lodi byli velmi úslužní a rádi si popovídali. V recepci, kde byly přáni a stížnosti a kde se daly vyměnit i peníze, Currency Exchange - Guest Services, jsem se dal do řeči s hostitelkou z Brazílie, večer jsem měl v kabině od ní krátký dopis jak ji konverzace potěšila, a jak to bylo překvapující, když jsem se ji zeptal na Edson Arantes do Nascimento, brazilského fotbalistu normálně známého pod jménem Pelé.

Týden na Disney Magic byl skutečně bezchybný, pohodlný a plný dojmů. Trochu nám jen vadilo, že jsme před vyloděním na pevninu museli pokaždé, my neameričané, velmi brzy vstávat a v divadle obdržet emigrační povolení vstoupit na cizí půdu. Návštěvy ostrovů však stály zato.

V úterý ráno, 17. dubna, jsem se jako obvykle probudil z příjemného, vlnami ukolébaného spánku a pustil si kanál 48, VIEW FROM THE BRIDGE (pohled z kapitánova můstku). Na obrazovce se objevila pevnina tropického ostrova St. Martin na Atillách, tam nás čekal první výlet. Bylo jako obvykle velké horko. Dali jsme si snídani venku na palubě 9 a po snídaní jsme vyrazili. Malou loďkou jsme se přepravili na pobřeží St Martin. Ostrov byl dle legendy objeven Kristofem Kolumbem v roce 1493, v den St. Martina. Během 140 let po objevení se o majetnictví ostrova dohadovaly 3 země, Španělsko, Francie a Holandsko. V roce 1648 byla uzavřena dohoda, jedná část ostrova bude patřit Holandsku, ST MAARTEN a druhá čast Francii, St MARTIN. Všechno je na ostrově napůl, hovoří se zde oficielně holandsky a franzouzsky (angličtina je zde též běžná), místní valutou jsou holandske guildy a franzouzské franky, americké dolary jsou vítany, stejně tak cestovní šeky. Libry a české peníze asi nebrali. Po obědě jsme provedli menší nákup a objednali si taxi na bílou písečnou pláž asi 10 kilometrů od přístavu. Taxikář nám ji sám vybral, domluvili jsme se na čase návratu a on již na nás opět čekal asi hodinu před domluveným termínem. Na pláži jsme se vydováděli tak divoce, že jsem ještě po návratu do Anglie měl v uších karibský písek a manželka mne poslala na ušní výplach. U pláže jsem si dal pár sklenic velmi laciného místního piva CARIB, v přístavu jsem před přepravou na loď pospíchal do místní destilky okoštovat a zakoupit unikátní liker z ovocného tropického stromu Guavaberry, pěstěný na ostrově St Martin. Destilku již zavírali, flašku se mi však podařilo sehnat v jednom místním obchůdku. Na loď jsme se vraceli navečer, již se stmívalo a z přepravní loďky jsme měli překrásný výhled na naší osvětlenou lodˇ. Vyplouvali jsme v 11 hodin v noci, to jsme již byli dávno po večeři a já koukal v ESPN baru na hokej, když loď tradičně zahoukala na rozloučenou melodii hvězdného přání.

Příští ráno se odehrál podobný scénář předchozího dne. V 6:30 jsme připluli do St Thomas, tropický ostrov na amerických Panenských ostrovech, Virgin Islands. Od objevení Kristofem Kolumbem (1493) se na ostrově vystřídaly vlajky Španělska, Francie, Anglie, Holandska, Dánska a Spojených statů. Pro svou histori a obchodní nabídky je tento přístav nejpopulárnější zastávkou pro plavební společnosti. S rodinou jsme se vydali na oficielní výlet po ostrově v otevřeném safari vozidle, navštívili jsme St Peter's Great House na Mountain Top, odkud byl nádherný pohled na záliv Magens Bay. Manželka je na kytičky a místní fauna a flora ji braly dech. St Thomas byl v minulosti okupován piráty, jejichž kořistí byly především bohatě naložené španělské lodě. Naši tůru jsme zakončili v korálovém parku Coral World Marine Park. To bylo něco pro naše kluky. Hlavní aktrakcí byla 3. poschoďová observatoř pod vodou, odkud jsme mohli sledovat mořské dno, kde se proháněli menší i obrovské tropické ryby a různá vodní havěť vesele skotačila mezi mořskou květenou a plevelem. V prostorách parku měli i otevřené veliké aquarium plné všelijakých ryb a rybiček a dokonce i menších žraloků. Já jsem si mohl na jednoho i šáhnout, brrrr!

Dva tropické ostrovy jsme tedy měli za sebou, čekal nás ještě jeden na Bahamských ostrovech, Castaway Cay (Trosečníkův záliv). Tam jsme měli připlout v pátek ráno, byla teprve středa, to znamenalo celý den plavby bez zastávky.

Počasí se ve čtvrtek nějak nevydařilo. Sluníčko se schovalo a dokonce jsme zažili i bouři. Loď se kymácela ze strany na stranu, bary na palubě se vyprázdnily, cestující se oblékly do teplých oděvů a jen otužilci dále šplouchali v lodních bazenech. Manželka má ráda americké tance, Line Dancing, a tak šla na výuku nových tanců. Bylo to prý ambiciosní tancovat zleva doprava a za bouřky. Já jsem měl lepší zábavu, drahá choť mne zapsala do hodinky Wine Tasting (koštování vína). Můj známý wine-majstr v Miloticích by se asi potutelně usmíval, nic takového jako u něj ve sklípku. Na lodi to bylo vše honora, měli jsme připraveny stoly s 6. skleničkami a písemným materiálem o každém víně. Experti nám navíc dali menší přednášku o každém víně, museli jsme sledovat barvu, chuť, atp. Nakonec jsme obdrželi každý odznak, strýc v Miloticích by nám místo teho raději znovu nalil. Večer v restauraci jsme si všimli mnoha prázdných stolů, bouřka asi nebyla 'nejlepší kuchař'. V kabině to večer vrzalo, já jsem však jako obvykle rychle usnul a spal jak dudek.

A přišel pátek, poslední den před návratem na Floridu. Počasí bylo opět nádherné. Před lodí se rozprostíral Trosečníkův ostrov. Pro změnu jsme se nemuseli pasově vybavovat, ostrov byl majetkem Disney World Cruise Line, a tím pádem součásti lodě. Na ostrově nikdo nežije, je tam pouze Pošta (prodávají tam unikátní známky s obrázkem lodi Disney Magic), a kromě pošty je tam jeden policista. Hrál s námi dokonce na pláži volejbal, v uniformě, a byl velmi dobrý. Byl se mnou v týmu, on byl výborný smečař, já jsem okouzloval servírováním. Veškerý personál včetně kuchařů a prodavačů se vylodil na pevninu a pokračoval ve svých povinostech. Odpoledne jsme měli barbecue, kluci si přinesli korbele a mohli si je neustále a zdarma naplnit šťávami nebo koka-kolou. V pozdním odpoledni jsme se nechali zlákat na Banana Boat. Byl to vlastně velký nafukovací člun v podobě banánu tažený motorovým člunem. Já a syn Joseph jsme seděli hned za navigátorem, házelo to s námi dost nebezpečně, měli jsme naštěstí záchrané pásy. K mému údivu nikdo během krkolomného slalomu nevypadnul. Když jsem se ptal, zda někdy někoho ztratili, tak mi bylo řečeno že ne, že vždy každého našli.....

Navečer jsme se opět přesunuli na loď a připravili se na závěrečnou večeři. Událost to byla nezapomenutelná. Během večeře se najednou objevili všechny možné postavy z Disney filmů a tančili mezi stoly. Hodně z nás se k nim přidalo, no srandy kopec. Našim hostitelům, Sašovi, Gregorovi a Humbertovi jsme předali obálky se zpropitným (částky byli pro nás vypočítány a automaticky odečtené z našeho konta). Pro Carlose jsme obálky nechali v kabinách. Před spaním jsme se ještě pro jistotu podívali v televizi na přednášku o vylodění, sbalili nepotřebné věci a propadli poslednímu palubnímu spánku..

V sobotu ráno jsme se probudili již na Floridě. Museli jsme se v divadle opět pasově vybavit, obdrželi jsme zpátky naše cestovní pasy a šli si dát poslední snídani. Před vstupem do Port Terminal nebylo povoleno přenést jakékoliv jídlo či ovoce na pevninu. Syn Andrew našel v batohu pěkné a velké jablko, chtěl ho nechat na stole, já jsem ho však za smíchu přítomných neostýchavě zbodnul a nechal oficírům jen ohryzek.

Auto jsme našli v pořádku, čekala nás poslední noc v tom samém hotelu, v Radisson u Universal Studios. Dovolenou na Floridě jsme příštího dne zakončili nákupem, výsledkem toho jsme museli přikoupit jeden kufr navíc. Před odjezdem na letiště jsme jeli do Disney Dowtown odbavit naše zavazadla, byla to velká výhoda, nemuseli jsme se s kufry vláčet až na letiště a navíc jsme si mohli namístě zamluvit sedadla v letadle. Před odjezdem na letiště jsme bohatě poobědvali ve světoznáné restauraci Planet Hollywood, je to současně i filmové muzeum.

Dnes jenom vzpomínáme. Zážitky byly velmi pestré, znalosti a zkušenosti se nedají lehce nabýt pouze četbou, ono to chce opravdu vše prožít. V uších neustále slyším typické americké HAVE A NICE DAY ! (mějte hezký den). A my jsme opravdu měli hezký den, každý den, celou dovolenou. No a loď zahoukala hvězdné přání a mně se splnil opět jeden sen......