Igora a Jáju jsem již v Kroměříži
nezažil. Nastěhovali se do mého rodného
města až po mém odchodu z komunistického ráje do kapitalistického
světa. Maminka mi v počátečních letech emigrace posílala
pravidelně měsíčník ZPRAVODAJ MĚSTA KROMĚŘÍŽE, a
já si matně vzpomínám na titunlí stránku prosincového čísla K69, pod
fotografií Kultůrního domu s nápisem Mistrovství Č S S R
ve společenském tanci byla kopie telegramu TITUL MISTRA ČSSR
STOP V KROMĚŘÍŽI STOP 8. - 9.
LISTOPADU, podepsaní Jája a
Příjezd do Londýna mi oznámili telefonicky z londýnské vlakové stanice
Victoria Station, nasedl jsem tedy do mého minika registrační značky BRX960
( Igor ho později pokřtil „brontosaurus”) a vyjel do večerního
Londýna posbírat Henzely. Igor mne dle popisu maminky hned poznal,
vyměnili jsme společenské zdravice a jeli hledat hotel v západní
části Londýna v Hammersmith, blizko Hammersmith Palais, kde se konalo
příští den Mistrovství Evropy v Latině. Hotel nikdo neznal, byla to
úplně nová budova, dosud nedostavěná. Brouzdali jsme po nějakém
staveništi až jsme nakonec narazili na civilizovanou část areálu budoucího
špičkového hotelu CUNARD. No a já jsem se stal tanečním mistrům
na pár dní manažerem, tlumočníkem, průvodcem a taxikářem. Touto
rolí jsem byl v budoucnu pověřen ještě několikrát. Na
soutěžní večer jsem pozval kroměřížská děvčata,
spíše kvůli klepům z Kroměříže než kvůli tancům.
Igorovi a Jáji jsem během soutěže nemohl nijak pomoci, tak jsem
alespoň při řazení párů šlápnul na nohu jednomu
finalistovi, světoznámému tanečníku Styliánosovi, a měl jsem
pocit dobře vykonané vlastenecké práce. Po soutěži jsme se sešli s
děvčaty, povykládali jsme si o všem možném, Igor mi dovezl nahraný
pásek od mé rodiny, půjčil mi
tenkrát svůj přehravač, velká novinka tehdejší doby! Moje
představy se prokázaly pravdivými, manželé Henzely opravdu žili a žijí
převážně pro tanec. Ve volném čase jsme létali po londýnských
obchodech, proběhli obchodní třídu Oxford Street z jednoho konce na
druhý, sháněli jsme buď látky ve velkoobchodě John Lewis, anebo
boty v Selfridges, či hudební novinky v hudebninách HMV. Já jsem pozvolna
nabýval základní taneční vědomosti, takže jména hudebníků Joe
Loss, James Last či Ray McWay mi dnes nejsou již tak cizí. Igor
sháněl především poslední nahrávku Joe Losse s názvem MEMORY OF
BLACKPOOL (Vzpomínka na Blackpool). To jsem se poprvé dozvěděl o
světoznámém tanečním festivalu v Blackpoolu, kde Igor a Jája si
hodně přáli jednou tančit. Igor to sám znal jen z doslechu a
vyprávěl mi o tom s nadšením. Bylo mi jasné, že tuto touhu bylo nutné
uskutečnit, slovo dalo slovo a zrodil se plán zůčastnit se
příští rok festivalu v Blackpoolu.
Festival probíhá každoročně začátkem května a my již na
tom od ledna pracovali. Jelikož těsně po Blackpoolu běží
tradičně Mistrovství světa latinských tanců v Londýně,
Igor navrhnul, že on zařídí Blackpool a já londýnský světový
šampionát. Dal mi pár tanečních jmen, většinou to byli bývalí
světoví šampioni, já jsem sehnal jejich telefonní čísla a rozjel jsem
kontaktní akci. V únoru roku 1974 jsem
měl během Mistrovství UK v tancích schůzku v Lyceu na Strandu s
panem Moorem, tehdejším tanečním magnátem. Po naší schůzce se spojil
s organizátory světového šampionátu MECCA PROMOTIONS. Ti mne
pochopitelně považovali za manažera, veškerou korespondenci posílali na
mou anglickou adresu a já to přeložené posílal do Československa.
Mimochodem, já jsem se tenkrát na Strandu setkal s Frankem a Lindou. Oni
skončili na 2. místě za párem Peter Maxwell a Lynn Harman. S
Maxwellem jsem se později setkal v Blackpoolu. Igor znal osobně
většinu světových tanečníků, dal mi pár jmen abych od nich
zjistil vhodné hudební nahrávky, a tak jsem obtelefonoval mistry jako Laird,
Engleton, Osborn a Bill Irving, několikanásobný mistr světa v
latině. Na Irvinga mám velmi humornou vzpomínku - Igor se s ním docela
dobře znal, a vždy když se setkali, tak Igor měl pro něho nějaký
dárek. Jednou mu Igor předával flašku slivovice a Bill mu za to velmi
vřele poděkoval a ryze česky dodal – PATA PIČKA!
Květen se závratně blížil a my žili v horečnatých
přípravách. Já jsem telefonicky zajistil ubytování v Blackpoolu,
„brontosaura” jsem vzal na „zdravotní prohlídku”, a v práci jsem si vzal
týdenní dovolenou. V posledním dopise mi Igor oznámil, že odjíždějí z
Kroměříže autem 14. května, pojedou přes Plzeň
předat rodině syna, 15. května budou z západním Německu a
16. května v Ostende. Z belgického přístavu mi pak zavolají kam
dorazí na anglickou pevninu. Oni tak později učinili, prý
přistanou v Ramsgate. Napadla mne
tenkrát bezpečnostní myšlenka, která je užitečná až dodnes. Tenkrát
ještě neexistovaly mobilní telefony, proto jsem jim dal číslo pevné
linky na přítele v Londýně, kdyby náhodou došlo k nepředvídané
situaci a my se potřebovali nějak spojit. Dal jsem jim
číslo Jožky Orsáčka a slovy otce Alfonse, když nasedal na kolo po pár
pivech „Tož vijó draku!” jsem
brontosaura nasměroval na Ramsgate. Do přístavu jsem přijel
včas. Připlula první loď a Henzely nikde. Připlula druhá a
po mistrech ani stopa. Po třetí lodi mi to začalo být podezřelé,
zavolal jsem Jožkovi a ten mi sdělil, že Henzelyovi již několikrát
volali – z Doveru! Vystartoval jsem okamžitě na udané místo a při
příjezdu na správné stanoviště jsem již z dálky spatřil Igora
stát s basou plzeňských piv, u
velkého loďáku a kufru, před telefonní budkou. Jája se uvnitř
pokoušela opět dovolat k Jožkovi. No tak jsme se nakonec sešli. Naložili
jsme a vyjeli vstříc dalším dobrodružstvím. Pár kilometru za Doverem se
začalo z brontosaura kouřit. „A jéjej, hoříme”, stačil Igor
skromně poznamenat. Byl jsem přinucen ihned zastavit. Nacházeli jsme
se na dálnici v zemi nikoho, navíc se začalo stmívat. Spolujezdce jsem
nechal v autě a šel na průzkum okolí. Až po několikra
kilometrech jsem narazil na osamělé stavení, zazvonil a požádal o nádobu s
vodou. Pantáta měl již s podobnými případy zkušenost a že mi vyhoví,
pokud mu zaplatím zálohu Ł5 za nádobu, tehdy velká suma peněz. Měl
jsem tedy na vybranou - buď si půjčit jeho kanystr, vrátit se k
autu, zapomenout na Ł5, obohatit se o kanystr a být dříve v Londýně, anebo jít cestu několikrát. Já jsem k
autu nešel, já jsem se k němu střemhlav řítil, pak zase zpátky,
a opět zpátky. Do Londýna jsme dorazili kolem půlnoci, stačili
jsme ještě okoštovat pivečko, udělali předběžný plán
pro nastávajíci dny a šli spát.
Konečně nastal 17. květen, den zahájení největší
světové taneční události, Forty
Ninth Annual Blackpool Festival. Soutěž probíhala od 17. do 24.
května v prostorách
budovy WINTER GARDENS (Zimní zahrady), současně se soutěží
probíhal ve Španělském sále Světový taneční kongres, toho jsme
se se střídavými úspěchy též zůčastnili. Z Londýna
jsme vyjeli docela brzy. Byli jsme již nabalení z předchozího
večera a ráno jsme se přiliž nezdržovali. Zpočátku cesta
probíhala docela příjemně, z Londýna jsme se dostali na dálnici
M1 bez nesnází, těžkou hlavu nám však začal dělat nezbedný „brontík“.
Před Birminghamem dostal velkou žízeň a já s hrůzou
zjistil, že radiátor je opět skoro prázdný. Dolil jsem vodu ze zásob a u
nejbližší pumpy jsem načerpal rezervu. A tak opět hurá na Blackpool.
Jája nám vzadu občas usnula, my jsme s Igorem debatovali na téma
anglický zeměpis. Před Blackpoolem si Igor chtěl
zakočírovat, půjčil jsem mu tedy volat a on jel skoro až do
Blackpoolu. Před cílem si však Jája přísně vyžádala, aby
řídil pouze zkušený „domorodec“. V Blackpoolu jsme měli najatý „flatlet“ (bytový komplex). Měli jsme
každý svůj pokoj, koupelna byla společná. Paní bytná byla tak hodná,
že nám za půl libry půjčovala zátku do vany když jsme se
chtěli vykoupat. Z taktického finančního důvodu tam nebyla
nikde sprcha.. Byt byl na pobřeří Irského moře (Irish Sea), do
Winter Gardens to byl pěkný kousek, proto jsme jezdili soutěžit
autem. Jednou jsme na cestě posbírali několik tanečníků,
v mém mini bylo alespoň 8 pasažérů, brontosaurus jenom skuhral.
Odpoledne před zahájením festivalu jsem Igora a Jáju nechal doma a jel
na průzkum města a Winter Gardens. Tam jsem posbíral veškeré
tiskoviny a programy, koupil jsem pár pohledů a každému sezonku, neb i
tanečníci museli mít své vstupenky. Zašel jsem se podívat do hlavního
sálu. Všimnul jsem si mezi trénujícími páry rezavého mladíka, piloval se svou černovláskou
latinské figury. Čas běžel, bylo na čase vrátit se „domů“ a
zkontrolovat československé mistry. Manželata byli již připraveni,
měli jsme sice dost času, přesto jsme vyrazili dříve,
abychom mohli lépe zaparkovat auto a měli čas se zaklimatizovat
v prostorách soutěžního areálu. V hlavní hale stále trénoval ten
zrzavý mladík. Jakmile spatřil mé „svěřence“ ozvalo se
z jeho úst česky „Ahoj mistři!“. Z mladíka se vyklubal
český emigrant, amaterský mistr Švýcarska v latinských tancích –
Roman Barfus. Přijel s manželkou Jitkou získat v Blackpoolu
nějaké vavříny. Roman mi později vyprávěl jak
soutěžil, ve vojenské uniformě, na Vojenské taneční soutěži
v Kroměříži, a získal tam 1. místo. S Romanem a Jitkou jsme
udržovali během Blackpoolu stálý kontakt, později se k nám
přidal další emigrantský pár, několikanásobní mistři ČSSR a
tehdejší mistři Kanady, Milan a Jitka Boumovi (já jsem si je pamatoval
z toho mistrovství v Kroměříži). Během festivalu jsem
fandil hned třem párům najednou. Henzelyovi a Boumovi soutěžili
v profesionální kategorii, Roman s manželkou byli mezi amatéry.
Kdo nezažil festival
v Blackpoolu ten nemá ponětí co je to za maratón. Chodili jsme spát
dlouho po 3. hodině ranní. Ve Winter Gardens to od rána do večera
bzučelo jak v úle. Blackpool z tanečního hlediska je mnohem
náročnější než jakákoliv světová taneční soutěž. Do
Blackpoolu, ve srovnání s Mistrovstvím světa, může každá
země vyslat více než dva páry, takže konkurence je mnohem silnější.
Soutěží se ve všech věkových a tanečních kategorií
včetně skupinových tanců. Dovolil bych si přirovnat
taneční Blackpool s tenisovým Wimbledonem. Ráno a odpoledne
soutěžili ti mladší, večer patřil seniorům. Kromě
taneční soutěže a tanečního kongresu se v prostorách areálu
nacházely stánky s prodejem veškerého tanečního zboží od látek až po
boty. Jája si chtěla koupit několik pár botů, zastavili jsme se
u jednoho stánku, majitelem byl amaterský mistr světa Peter Maxwell, co
v únoru porazil přátele Venablese na Mistrovství UK v Londýně.
Zeptali jsme se na ceny bot. Maxwell se na nás neochotně podíval a
sdělil, že jeho zboží je jen pro vážné tanečníky. Měl jsem sto
chutí mu nakopat do zadku. Igor naštěstí u toho nebyl, ten měl
pořád někde nějaké známé. Vždy si mě vyhledal a povídal
„Mám tu kamoša, pojď překládat!“
Jeden německý mistr daroval Henzelyům vstupenky na
taneční kongres, já jsem se pochopitelně přidružil a tak jsme
několik hodin denně strávili i na přednáškách a tanečních
ukázkách. Tam jsem poprvé, a doufám naposledy, zažil pěkný trapas.
Kromě předem inscenovaných ukázek mohli delegáti předvézt
něco z vlastní kreace. Igor nelenil a ihned se nabídl, že něco
s Jájou předvedou. Světoznámá trenérka Peggy Spencer
představila zaplněnému sálu československý pár i s tlumočníkem.
Stoupnul jsem si na pódium, nastavil mikrofon a ukázka začala. Igor po mne
házel tanečními výrazy, které jsem v životě neslyšel a
nevěděl jsem co vůbec znamenají. Po chvíli nervózního anglického
koktání se Igor rozhodnul mluvit německy a nějaký německý mistr
to překládal do angličtiny. Já byl z toho vedle a padla na mne
deprese. Netrvalo to však dlouho a já jsem se opět vesele smál.
V sále totiž bylo hodně tanečníků s videokamerama
nejnovější japonské techniky
(tenkrát to byla obrovská novinka) a horlivě natáčeli veškeré ukázky.
V tom se na parket vřítíl Igor, na ramenou obrovskou kameru
půjčenou z ONV Kroměříž a spustil hlučný
„kulomet.“ Já jsem se opravdu mohl uchechtat. Velmi jsem však Igora obdivoval a
dodnes mu vděčím za dobrou školu jak se nemazlit a být suverenní.
Snažil jsem se být s Jájou a Igorem pohromadě pokud to bylo možné,
málem jsem s nimi i tančil. Měl jsem především za úkol
sledovat vyhlašování čísel tanečníků a dávat pozor, zda
postoupili či nepostoupili do dalšího kola. Mezi tancemi jsme si chodili
odpočinout do baru, kde jsme měli často schůzku
s Romanem, Milanem a jejich partnerkami. Nejednou jsme po tancích
skončili i u nás v bytě u flašky whisky, já jsem potom rozvezl
veškeré tanečníky do jejich ubytovacích prostorů. Milan s Jitkou
mi zpočátku připadali poněkud konzervativní, hovořili jsme
spolu útržkovitě, byla mezi náma menší zábrana. Tato bariera však spadla,
když přijeli za mnou do Londýna. Roman, jelikož byl mladší, víceméně
mého věku, se se mnou zkamarádil okamžitě. Byl to velký dobrák,
pomohl kde se dalo, vzpomínám jak kdysi dokonce líčil Jáji obličej,
přistřihoval ji vlasy a radil ve výběru kostýmů. Měl
k Henzelyům velký respekt, byl názoru, že Igor s Jájou by to na
Západě dotáhli velmi daleko. Igor všal měl svůj názor že „lepší
velká ryba v malé vodě, než naopak.“ Asi měl pravdu. Roman
s manželkou byli v Blackpoolu docela úspěšní, Milan
s Jitkou to taky jakžtakž zvládli. Igor s Jájou však, čistě
z regionálních důvodů, neměli šanci. Problém spočíval
v tom, že téměř všichni rozhodčí byli současně
trenery, znali své páry a hledali v pohybech to, co sami učili.
Zkrátka a dobře, být úspěšný tanečník znamenalo investovat
hodně peněz do tanečních hodin u světoznámých trenerů.
Přesto Igor a Jája zatančili jak nejlépe mohli, jen jednou měli
smůlu. Jáje se v moderních tancích zapletl botek do šatů a
musela dotančit na jedné noze.
Já jsem byl ke konci týdne úplně vyčerpaný, a to jsem ani
nesoutěžil. Poslední večer jsme se loučili s mnoha páry, a
po setkání s Frankem Venablesem a Lindou Horwood se mi Igor
svěřil, že kdyby se jim podařilo mít v budoucnu
holčičku, tak ji dají jméno Linda.
25. května jsme časně ráno vyrazili zpět do Londýna,
Blackpool festival byl za námi, čekalo nás ještě Mistrovství
světa v latinsko-amerických tancích. Dal jsem „brontíkovi“ napít, on
se nám však na dálnici chudák několikrát „počural.“ Měli jsme
tentokrát svůj kanystr, rezerva však nestačila na celou cestu a tak
jsem musel opět nechat mistry u auta a jít na vodní průzkum. Narazil
jsem na nějakou továrnu, bránu jsem nikde neviděl a tak jsem se
přehoupnul přes plot a nasměroval to do kuchyně. Nikdo si mne nevšimnul. Načepoval jsem
vodu až po krk a šel zpět reprezentovat ČSSR.
V Londýně se mne spadly veškeré obavy – byl jsem opět doma,
cítil jsem se opět ve své kůži. I do Igora a Jáji jakoby vjela nová
energie. Zatančili na mistrovství světa vynikajícně, porazili
mnoho párů co skončili v Blackpoolu daleko před něma.
Albert Hall byla zaplněna do posledního místečka, atmosféra byla
elektrická. Já jsem rozšafně seděl mezi tanečníky hned za
orchestrem Ray McWaye a neůnavně sledoval dění v sále.
Mistry světa se stali manželé Fisherovi z Rakouska. Mistrovství bylo
tradičně přenášeno britskou televizí. Já jsem měl sebou
kapesní Kodak, Igor se bláhově domníval, že vběhnu na parket a budu
všechno fotit. Jakmile začali novopečení mistři tančit
krátkou ukázku tak Igor vzal můj foťák a s naprostým klidem
vběhnul na parket, hlediště i televizní diváci měli o jednu
podívanou navíc.
Čas nelze zastavit, přišel
25. květen, den návratu. Rozloučil jsem se s mistry na
Victoria Station a šel se domů zotavit. Bohužel jsem docela zapoměl
na Boumovy. Odpoledne zvonil telefon, „tak pane kolego, tady je Milan Bouma,
jsme na stanici Paddington Station, můžeme se sejit jak jsme se domluvili
v Blackpoolu?“ Zajel jsem tedy pro
Boumovi v domnění, že potřebují pouze převoz ze stanice do
hotelu. Jejich plán se však křížil s mým domněním, a oni se
nastěhovali ke mně skoro na celý týden. Na Igora a Jáju jsem byl již
zvyklý, jednou jsme dokonce spali všichni tři v jednom hotelovém
pokoji. Co ale s Boumovýma? No co jsem mohl dělat? Zavezl jsem je ke
mně. Vypůjčil jsem si nafukovací lehátko, nechal jsem mistry
Kanady u mne v ložnici a spal jsem v obyváku na lehátku. Ono
naneštěstí ucházelo a já se každé ráno probouzel na tvrdé podlaze.
Měl jsem byt pouze pronajatý, byl docela primitivní, neměl jsem ani
pračku ani sušičku. Igor mi dodnes nevěří, že Jitka, dcera
bohatého pražského zlatníka, několikanásobná taneční mistyně
ČSSR a Kanady, mi vlastnoručně prala ponožky a spodní prádlo.
Milan s Jitkou se nakonec ukázali jako velmi příjemní
společníci. Vozil jsem je po Londýně, každý večer mne zvali do
nějaké malebné londýnské restaurace, jeden velmi příjemný večer
jsme strávili u Hadího jezera v Hyde Parku v nově otevřené
skleníkové restauraci. Pozvali mne i na taneční turnaj PETER MILLEN
MEMORIAL AWARDS do Hammersmith Palais, později jsme šli do kina na
Leicester Square shlédnout premieru amerického filmu Great Gatsby. Pamatuji si
jen začáteční titulky, probudil jsem se až když rožli sálová
světla.
Pomalu se blížil den i jejich návratu. Letěli do Toronta
z londýnského letiště Gatwick, naneštěstí úplně
z jiného konce Londýna od mého bytu. Navrhnul jsem strávit poslední noc
před odletem u Plačků. Milan byl můj přitel
z kroměřížského gymnázia. Bydleli na jihu Londýna, mnohem blíže
Gatwicku než byl můj byt. A jak to někdy bývá, my jsme se ráno
nějak přepočítali. Vyjeli jsme dost pozdě, navíc doprava
byla nepříjemně rušná. Byl jsem nucen udělat několik
dopravních přestupků abych vůbec popojel. Kličkoval jsem
mezi auty, občas skočil na červenou a někdy i chodník
pomohl k rychlejšímu přesunu. Na letiště jsme přijeli 10
minut před odletem. Nechal jsem Boumovy vysednout a utíkal do haly
zachránit situaci. První stevardce s přenosným telefonem jsem
vysvětlil o co jde, ona zavolala přímo do letadla a požádala o
zpoždění startu, prý má v hale kanadský taneční pár, který musí neprodleně letět zpátky do
Kanady. Za týden jsem obdržel pohled od Milana, vše prý dobře dopadlo,
letadlo mělo 15 minut zpoždění, všem bylo známo čí vinou.
S Boumovýma jsem se později setkal několikrát
v Torontě. Poprvé to bylo přesně 10 let po Blackpoolu.
Jezdil jsem služebně instalovat počítací system pobočkám naší
firmy International Wool Secretariat. V létě 1984 jsem dělal
trasu Londýn – Toronto - New York – Tokyo – Londýn. V Torontě jsem si
vyhledal v seznamu jméno Bouma a neutrálně jsem se telefonicky ozval.
Jitka mne hned poznala, dala mi číslo na Milana do taneční školy, a
víceprezident naší kanadské pobočky mne zavezl k Milanovi. Koukal
jsem asi 2 hodiny jak trénoval nějaký nadějný pár a poté jsme jeli
k němu domů. Nebyl to dům, byl to palác. Obrovské prostory,
taneční sál, několik barů, všude samá nejmodernější
technika. Byl jsem na západní poměry zvyklý, přesto jsem valil
oči jak Alenka v říši divů. Přelétlo mi myslí jak se
asi cítili tenkrát u mne v tom londýnském podsvětí.
S Romanem Barfusem jsem se vídal častěji. On chtěl být
„větší ryba ve velké vodě“ a proto jezdil do Londýna na taneční
tréningy k největší hvězdě té doby, Niny Huntové. Poprvé ke
mně přijel v roce 1976, zrovna jsem koupil byt v západní
části Londýna, neměl jsem ho vůbec vybavený a potřeboval
jsem ho vydekorovat. Roman vyhrnul rukávy a mezi tréningy u slavné paní Hunt u
mne pro změnu zedničil a dekoroval. Vyhladil mi všechny stěny a
celý byt mi vytapetoval. Zkrátka byl to velký dobrák.
Henzelyům se podařilo přijet do Londýna ještě jednou.
Pomohl jsem jim zajistit účast na Mistrovství světa
v latinsko-amerických tancích v květnu 1981. Byl jsem již
v tu dobu ženat. Moje manželka měla po operaci kotníku, chodila
dočasně o berlích. Igor a Jája nám dali vstupenky pro soutěžící.
Když jsme procházeli vchodem tak pořadatelé nás litovali. Já jsem jen
napůl úst utrousil „to víte, všechno taky nemůžeme vyhrát“ a směřoval
jsem mezi ostatní taneční páry.
Dnes občas napadneme Igora a Jáju v Kroměříži. Posílal
jsem jim tradičně taneční nahrávky z britské televize
včetně pořadu COME DANCING. Igor mne jednou upozornil, že je to
vlastně nejstarší anglický televizní pořad. Do Toronta již nelétám, a
na Romana již také nemám spojení. Díky Henzelyům však dodnes tancům
fandím, a někdy i něco chytrého prohodím, když s manželkou
sledujeme taneční pořady.
A kdyby mne dne potkal pan Bill Irving a řekl mi „pata pička“,
tak bych mu neotáleně odpovědel „KROKSUM KROM!“
Dodatek: Na Internetu jsem našel tuto zprávu
Dne 3.10.2003 zemrel po dlouhé nemoci Ing. Milan Bouma, Kanada - Toronto.
Byl to vyníkající ceský tanecník (mnohonásobný mistr republiky) a trenér.